Afirmace pro 13. týden 2013

25.03.2013 15:17

 

Na rok 2013 jsou pro Vás připraveny týdenní afirmace

podle třech listů Ánanda Tarotu (autorka: Ananda Kurt Pilz)

a příběhů ze života a učení Satgurua - Bhagavana Šri Ramany Mahárišiho.

 

 

 

 

25.3. - 31.3. 2013 - 13. týden 2013

 

 

Karty malé i velké arkány (podle pořadí) - Smrt, Ďábel, Osmička pohárů

 

 

 

  

 

 

 

 

Základní atributy listů (konkrétně) v této sestavě k výkladu textu:

 

Smrt - je symbolem především hluboké a nevratné změny, duchovní transformace  a přirozeného ukončení fyzického života všech forem (zde například: téma odcházení a smrti fyzického těla Bhagavána a také jeho vnímání smrti jako přirozené záležitosti všeho stvořeného, sebe nevyjímaje; definitivní konec všech lékařských metod léčby; konec nadějí na uzdravení Bhagavána u ášramitů a hledajících; nevratný přerod v životě ášramu a všech jeho obyvatel atp.)

 

Ďábel - je symbolen pout hmoty a osudovosti, násilného tlaku, vrchol hmotné síly ohně, touhy a všech dalších nižších energií (sexuální, majetnické atp.)  (zde například: nemoc Bhagavána - rakovina a element ohně, který v ní působí násilí a zcela nelidskou bolest na těle - i pod vlivem nízkých energií, které mudrc - Satguru - vždy přirozeně stahuje z druhých; také všechny druhy bolestivých lékařských zásahů, které se Bhagaván uvolil podstupovat výhradně na přání svých stoupenců, kteří jej chtěli stůj co stůj - a svým způsobem také násilně - zachránit; specifický druh násilí, které on sám působil svému tělu - neboť musel přesně vědět, co jej pomoc druhým stojí atp.)

 

 

Osmička pohárů - značí zejména  loučení s těžkým srdcem, opouštění všeho známého a hodnotného - dobrovolně sice, ale většinou v nemožnosti či neexistenci jiné volby - bez znalosti příštího směru (zde například: beznadějné opuštění všech léčebných pokusů pro jejich neúspěšnost a slábnutí pacienta -  jako přání samotného Bhagavána; vzdání se  - autora vzpomínek -  účasti na úplně poslední návštěvě Bhagavána; odchod z ášramu všech - i movitých stoupenců a následné nejasnosti v  jejich další budoucnosti i v budoucnosti ášramu apod.)

 

 

 

 

 

Výňatky z knihy - N. Balaráma Reddy: „Mé vzpomínky“, v překladu Ivo Riese, str. 87-93:

 

V únoru 1950 se objevil další rakovinný nádor. Mnoho stoupenců začalo ztrácet naději, že jeho život bude zachráněn. Na druhé straně zde byli jiní, kteří rezolutně prohlašovali, že Bhagaván nikdy na nemoc nezemře, jako by bylo nepřípustné, aby mudrc jako Bhagaván podlehl běžné smrtelné chorobě.

Jednoho dne jsem obdržel vzkaz z kanceláře, že mám k Bhagavánovi doprovodit lékaře, kteří opět přijeli, aby mu vyčistili ránu a vyměnili obvazy. Vůbec netuším, proč jsem o to byl požádán právě já. Možná mne Bhagaván neviděl při daršanu a ptal se na mne, nebo možná z nějakého důvodu měl Sarvádhikárí pocit, že bych měl navštívit Bhagavána.

Když jsem vstoupil do Místnosti nirvány, Bhagaván se na mne jen laskavě díval a neříkal nic. Potom pomalu natáhl levou paži a lékaři začali pracovat. Obvazy byly nasáklé krví. Rána byla velká a žalostná na pohled. Bolest musela být extrémní. Bhagaván klidně otočil hlavu na stranu a lékaři se dali do práce. Byl jsem užaslý nad jeho naprostou odpoutaností. Zdálo se mi, že se na tu bolestivou zkušenost dívá, jako by se týkala těla někoho úplně jiného. Ten pohled nikdy nezapomenu. Bhagaván nám vždycky říkal, že není tělem. V těch posledních dnech, uprostřed nesmírného utrpení, nám to předvedl.

Bhagavánův nádor vyrostl do velikosti květáku; prosakovala jím krev a celá jeho paže zčernala. Jeden můj přítel lékař, který měl zkušenosti se všemi projevy tohoto typu rakoviny, mi řekl, že bolest v tomto stádiu Bhagavánovy choroby je stejná, jako když vám přes ruku přejíždí plně naložené nákladní auto.

Všechny ty různé medicínské systémy, všichni nejlepší lékaři a chirurgové a všechny nejnovější léky a technologie zklamaly. Přes to všechno zůstával Bhagaván tím, čím vždy byl, divákem v tomto dramatu světa, vždy přebývajícím v Jáství.

V průběhu jeho posledních dnů se v novinách a i mezi lidmi objevovaly zprávy o jeho očekávaném odchodu. Tisíce lidí se vypravily do Ramanášramu, aby obdržely svůj poslední – a v mnoha případech i první mudrcův daršan. Ášram se s těmi ohromnými davy vyrovnával jen stěží.

14. dubna vydala kancelář oznámení, že Bhagaván už daršany dávat nebude. Od rozšíření této informace vedení ášramu očekávalo, že příliv stoupenců ustane. Když se tato zpráva dostala k Bhagavánovi, ten okamžitě nařídil Sarvádhikárímu, že toto oznámení musí být staženo. Na žádný pád nechtěl daršany ukončit. Dokonce i poslední den, když už byl Bhagaván v agonii, trval na tom, že bude dávat daršan jako obvykle, mezi pátou a šestou hodinou odpolední. Požadoval, aby stoupencům nebylo bráněno ho spatřit.

Poslední večer se v ášramu kolem Bhagavánovy místnosti shromáždily tisíce stoupenců. Všude byla ponurá atmosféra, protože Bhagavánův odchod se očekával každým okamžikem. Otevřenými dveřmi byl vidět vějíř, kterým sloužící ovíval Bhagavánovo tělo a všechny oči se na něj upínaly, protože věděly, že se přestane pohybovat v okamžiku, kdy Bhagavánovo srdce přestane bít.

Paní Talejarkhan, vlivná stoupenkyně ze státní správy, dostala povolení přijít do Místnosti nirvány, aby v sedm večer obdržela svůj poslední daršan. V tu smutnou chvíli přišla za mnou a požádala mne, zda bych ji nedoprovodil. Chvíli jsem tiše přemýšlel a potom jsem odpověděl: „Ne. Jděte prosím sama. Já nemohu.“ Během toho roku jsem viděl Bhagavánovo tělo trpět už dost. Neměl jsem potřebu vidět víc.

 Krátce poté, co se vějíř zastavil, přeletěl zvolna oblohu pověstný meteor a bylo po všem. Světlo, které osvětlovalo zemi jako Bhagaván Śri Ramana Maháriši, se spojilo s Věčným Světlem, zdrojem všeho stvořeného.

 Když jsme se dověděli, že Bhagaván vydechl naposledy, Višvanáthan svámi, Subbarao a já jsme opustili zoufající si dav v ášramu a šli po cestě dolů, od ášramu na západ. Posadili jsme se na mostě naproti Chrámu Draupadi poblíž nádrže Dharmarádža. Seděli jsme tam v hluboce rozjímavé náladě, hovořili o Bhagavánovi a o tom, co budeme dělat teď, když on už tady není. S Bhagavánovou fyzickou nepřítomností začínala nová fáze našich životů. Nikdo z nás nepočítal s tím, že by zůstal v ášramu nebo že by se do něj, až odejde, někdy vrátil. „Spatříme ještě někdy to moře soucitu v lidské formě?“ říkali jsme si.

Kolik tisíc lidí před ním sedělo a kolika z nich přetransformoval život. Jako slunce vyzařoval své paprsky milosti na všechny. Nikdy se nedozvíme, kolik vyzrálých srdečních lotosů duší vykvetlo na slunci jeho milosti. Dosud jsme nenarazili na životopis světce, mudrce či proroka, který by žil tak čistým a ušlechtilým životem. Jaké štěstí jsme měli my, kteří jsme mohli přebývat v jeho blízkosti a mít jeho ášramu svůj domov. Poskytl nám vše, co jsme potřebovali pro dosažení nejvyššího vrcholu duchovního uvědomění. Na základě jeho života, učení a příkladu jsme byli připraveni dostát svému předurčení. Ale už jsme si nemysleli, že náš cíl bude ještě spojen s Ramanášramem. Teď je všechno pryč (jak jsme si říkali). Seděli jsme v temnotě, meditovali a diskutovali o těchto posvátných tématech.

Den poté, co bylo Bhagavánovo tělo pohřbeno, tedy 16. Dubna 1950, jsem si posbíral všechny své věci a odešel na polední vlak do Madrásu. V tu dobu jsem netušil, kdy a zda vůbec se někdy do ášramu vrátím. Tiruvannamalai začaly opouštět i spousty prominentních stoupenců. Všichni rozprodávali svůj majetek a příjem ášramu se dramaticky snížil. 

 

 

 

Astro-Aura, cesty sebepoznání © 1998-2019

Vytvořeno službou Webnode