Afirmace pro 3. týden 2013

14.01.2013 15:03

 

 

Na rok 2013 jsou pro Vás připraveny týdenní afirmace

podle  třech listů Ánanda Tarotu (autorka: Ananda Kurt Pilz) 

a příběhů ze života a učení Satgurua - Bhagavana Šri Ramany Mahárišiho.


 

 

 

 

14.1. - 20.1. 2013  - 3. týden 2013

 

 

Karty malé i velké arkány (podle pořadí) -  Poustevník, desítka mincí, královna mincí

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

Základní atributy listů (konkrétně) v této sestavě k výkladu textu:

 

Poustevník - touha po plodné samotě pro vnitřní rozjímání, nezávislost ducha a přísné oddělení se od světskosti, odříkání, jednoznačné upřednostnění upřímnosti ke světlu - vnitřnímu vedení (zde například: odchod Šri Ramany z domova, věrnost a pohrouženost Duchu i v novém a více než skromném prostředí, strohost k matce, dodržování mauny atp.)

 

Desítka mincí - materiální i nemateriální bohatsví dostačující k plnému prožití všedního, přesto velmi krásného života v jistotě, staiblitě a bezstarostnosti; obraz karty evokuje horu (zde například: zajištění všech potřeb a dašlí rozkvět všeho kolem Mahárišiho po opuštění domova Vyšší silou a - Šakti, vedení a vliv, ochranná náruč Arunáčaly pro celý jeho následující život)

 

Královna mincí - symbol všech plodných sil a rozkvětu, domáckosti, rodiny, úrodnosti a bohatství i hmotného; také všech žen a jejich schopností tohoto typu (zde například: trvalý růst i materiální všeho kolem Mahárišiho, rozšiřování jeho duchovní "rodiny" a příchod jeho rodiny skutečné, služba a plná oddanost jeho matky)

 

 

 

 

 

 

Výňatek z knihy "Šrí Ramana Maharši UČENÍ, vybrané výroky" - uspořádal, přeložil a průvodními texty opatřil Jiří Navrátil, str. 8. - 17.

 

 

 

„Důsledky tohoto nového stavu vědomí se brzy projevily v mém životě,“ vyprávěl Šri Ramana dále. „Za prvé jsem ztratil zájem o své vnější vztahy k přátelům a příbuzným a procházel jsem studijní látku mechanicky. Držíval jsem před sebou otevřenou knihu, abych uspokojil své příbuzné tím, že čtu, zatímco má mysl byla ve skutečnosti velmi vzdálena tak povrchním věcem. V jednání jsem se stal velmi mírným a poddajným. / …/ Přestal jsem se věnovat sportovním hrám a dával jsem přednost samotě. Často jsem seděl sám, pohroužen do Ducha, síly či proudu vědomí, jenž mne utvářel. Pokračoval jsem v tom navzdory posměškům svého staršího bratra, jenž mne sarkasticky nazýval jogínem či mudrcem a radil mi, abych odešel do džungle jako starodávní ršiové („vidoucí“, mudrcové, svatí poustevníci).“ Při jedné z takových kritických poznámek si Ramana uvědomil, že bratr má pravdu: člověk, jenž si přeje žít jako sádhu (ušlechtilý duchovní člověk žijící v asketickém odříkání), nemá právo se těšit výhodám života v rodině. Opustil proto potají Maduru, a aniž udal cíl své cesty, zanechal rodině jen lístek se zprávou, že se vydává na duchovní pouť a že není zapotřebí, aby se pro něj trápili nebo ho hledali. Vzal si jen tři rupie na zaplacení železniční jízdenky do Tiruvannámalai, města ležícího v těsné blízkosti hory Arunáčaly. Když tam dojel, usadil se nejdříve v prostorném, krytém sloupořadí velkého chrámu, kde seděl téměř nepřetržitě v nejhlubším duchovním pohroužení, ale protože na sebe upoutal nežádoucí pozornost místních uličníků, nemohl tam zůstat dlouho, a uchýlil se proto do podzemního sklepení pod sloupořadí. Nedbaje mravenců, moskytů a jiného hmyzu, zapomněl v pohroužení zcela na své tělo, takže několik sádhuů, kteří jej tu  objevili, ho muselo vynést ven a přenést pak do jedné ze svatyň chrámového areálu. Na tomto místě celé dva měsíce přebýval v pohroužení, jež bylo tak intenzivní, že ho jen čas od času na chvíli „propouštělo“, aby si mohl uvědomit i vnější svět a pozřít pár soust jídla mu přinášeného.

Později opustil mladičký Ramana svatyni a přemístil se do sousední zahrady; pak střídavě pobýval na různých místech chrámového komplexu. Jeho působivé, duchovní sílu vyzařující vzezření – projev jeho hluboké duchovní realizace – začalo přitahovat poutníky, jejichž počet stále vzrůstal. Pověst o něm se šířila, a tak po určité době začali přicházet i první žáci. Jídla mu teď bylo nabízeno dost, ale on přijímal jen nezbytné minimum.

               V roce 1898 pobýval Šrí Ramana v jednom mangovníkovém sadu; na tomto místě jej vypátrali jeho příbuzní a vyzvali ho k návratu. Strýc, u něhož Ramana v Maduře bydlel, mezitím zemřel, a tak byl úkol zjistit, co je pravdy na pověsti, že Ramana je uctívaným sádhuem žijícím v Tiruvannámalai, svěřen druhému Ramanovu strýci z otcovy strany. Ten, když synovce nalezl, ho požádal, aby se vrátil domů; matka si prý přeje mít ho blízko u sebe; nikdo ho nebude rušit v jeho asketickém životě. Ale Šrí Ramana seděl bez pohnutí mlčky dále a strýc se musel vrátit s nepořízenou. Šrí Ramana opustil zanedlouho potom sad a přesídlil do jednoho z chrámů na úpatí Arunáčaly, kamho následovali i jeho žáci.

               Právě v tomto chrámu ho našla jeho matka Alagammál. Naříkala a zapřísahala ho, aby se vrátil spolu s ní, ale on opět nepohnutě seděl beze slova odpovědi. Když se den po dni vracela, tu – aby ji přiměl vzdát se naděje v něco, co se nemohlo stát – napsal na lístek několik málo vět o zákonech vládnoucích lidskému osudu a ukončil je slovy: „A proto je nejlépe zůstat tichý.“ Matce nezbylo než to přijmout a odjet. A Osborne, jeden ze západních žáků Šrí Ramany, ho v této souvislosti srovnává s Ježíšem a poukazuje na strohá slova, jimiž Ježíš odmítl vyhovět přání své matky.

               Brzy po matčině odjezdu přesídlil Šrí Ramana z úpatí hory na horu samu. Na onu horu, jejíž jméno v něm před třemi roky vyvolalo tak mocnou odezvu, a na cestu, k níž se po svém odchodu z domova za necelý rok potom bez rozmýšlení vydal. Odkud tato přitažlivost? Arunáčala je jedním z nejstarších a nejposvátnějších míst  Indie. Šrí Ramana o ní dokonce říkal, že  je srdcem země, duchovním středem světa.“Hledajícímu se dostane vedení a útěchy tím, že bude pobývat blízko ní,“ řekl. A když byl otázán, jak byl k této hoře přitažen, odpověděl: „Jí samou. Tu sílu nelze popřít. Arunáčala je však uvnitř, ne venku. Univerzální Duch sám je Arunáčala.“ Tato výsada, jíž se dostává určitému místu na zemi před jinými, není v rozporu se spiritualistickým monismem, jehož je Šrí Ramana reprezentantem. Ač univerzální Duch je přítomen – ve smyslu transcendentní imanence – stejnou měrou ve všem (tj. ač vše existuje jako stejnou měrou ontologicky nesvébytné jen a jen v něm),neprojevuje se nicméně ve všem stejnou měrou.Tak například ve světci projevuje svou přítomnost více než v hříšníkovi: v tom prvním ji odhaluje, v tom druhém ji skrývá. Stejně tak je tomu s krásným ve vztahu k ošklivému a s posvátnými místy ve vztahu k těm, jež posvátná nejsou. Odtud tedy i privilegované postavení Arunáčaly, posvátné hory opředené legendami o mudrcích, kteří pobývali v jejích jeskyních, a svědectvími o duchovních silách působících v jejím okrsku.

               V roce 1914 navšívila Ramanova matka, vracející se z náboženské pouti, Arunáčalu, a vážně tam onemocněla. Ležela několik týdnů, během nichž se o ni Šrí Ramana velmi pečlivě staral. Když se uzdravila, vrátila se domů, ale po čase (v roce 1916) přijela opět a zůstala už natrvalo. Byla to nyní ona, kdo opustil domov: učinila tak, aby následovala svého syna a stala se jeho žačkou.

               V roce 1916 přesídlil Šrí Ramana do nového půvabného ášramu, jejž pro něj postavil na svahu hory uprostřed skupiny mangovníků a kokosovníků jeho žák Skanda Svámí a jenž byl po něm pojmenován Skandášram. Zda začala Ramanova matka vařit pro něho a žáky a vzniklo tak cosi, co připomínalo starodávnou poustevnu soustředěnou kolem védského ršiho. Šrí Ramana bděl nad matkou a vedl ji k odpoutanosti od světa. Ona se přizpůsobila tvrdému životu v ášramu a zcela se odevzdala do synových rukou. Později ji následoval i její nejmladší syn, jenž se zřekl světa a rozhodl se sloužit Šrí Ramanovi.  

 

 

 

Astro-Aura, cesty sebepoznání © 1998-2019

Vytvořeno službou Webnode