Afirmace pro 6. týden 2013

06.02.2013 19:23

 

 

Na rok 2013 jsou pro Vás připraveny týdenní afirmace

podle  třech listů Ánanda Tarotu (autorka: Ananda Kurt Pilz) 

a příběhů ze života a učení Satgurua - Bhagavana Šri Ramany Mahárišiho.


 

 

 

 

4.2. - 10.2. 2013  - 6. týden 2013

 

 

Karty malé i velké arkány (podle pořadí) -  Velekněz, čtyřka mincí, Mírnost

 

 

 

      

  

 

 

 

 

 

Základní atributy listů (konkrétně) v této sestavě k výkladu textu:

 

Velekněz - spirituální vůdce, satguru, zvěstovatel a učitel hodnot ducha, moudrý přítel všech statečných hrdinů (zde například: Maháriši v roli učitele, satgurua a skutečného přítele)

 

Čtyřka mincí - nutkavá potřeba jistoty bránící jít dál, lpění na čemkoliv, omezení hmotným nazíráním (zde například: neustálé otázky P.B;, naléhavá snaha vydobýt si od Mahárišiho i přes jeho přirozenou mlčenlivost odpovědi; touha dozvědět se Pravdu slovy a pochybnosti o možnosti být úspěšným aspirantem Uskutečnění - atp.)

 

Mírnost - vyrovnanost, moudrost, harmonie, ochránce božího řádu, voda Pravdy a Života, střídmost, skromnost, zdraví a štěstí, čistota (zde například: harmonické, spirituálně čisté a proto navýsost působivé a účinné působení Mahárišiho na P.B. ve všech ohledech; jeho ve všech sférách uzdravující vedení Živoucí Moudrostí, laskavostí, mírností; poukazy na skromnost požadavků východního člověka a jeho schopnost být šťastným atp.)

 

 

 

Výňatek z knihy PhDr. Paula Bruntona: „Tajnosti indické“ v překladu Antonie Krejčové, str.  291-292 a 293-295.   
    

 

Existují nezapomenutelné okamžiky, které jsou zapsány zlatými písmeny v kalendáři našeho života. Takový okamžik nastává právě nyní, kdy vstupuji do haly Maharišiho.

 Sedí jako obvykle na skvostné tygří kůži, která pokrývá střed jeho divanu. Vonné tyčinky pomalu hoří na malém stolku poblíž něho a šíří pronikavou vůni kadidla po celé hale. Dnes není vzdálen lidí a pomořen do stavu podobnému transu jako v onen zvláštní den, kdy jsem ho navštívil poprvé. Oči má jasně otevřeny tomuto světu; hledí na mne a já vím, že mě vnímá, když se mu ukláním, a ústa se mu rozšiřují v laskavém úsměvu na uvítanou.

Na zemi sedí několik žáků v uctivé vzdálenosti od svého učitele; jinak je dlouhá hala prázdná. Jeden z nich tahá za šňůru čtverhranného vějíře, který se líně otáčí ztěžklým vzduchem.

Ve svém srdci vím, že přicházím jako ten, kdo usiluje o přijetí za žáka, a že nebudu mít klid, dokud neuslyším Maharišiho rozhodnutí. Je pravda, že žiji s velkou nadějí, že budu přijat, neboť to, co mne vyslalo, abych rychle odejel z Bombaje, byl nejvyšší pokyn, rozhodný a  nesmlouvavý příkaz z nějaké vyšší sféry. Několika slovy se zhostím předběžných vysvětlování a potom Maharišimu přednesu svou žádost krátce a bez obalu.

Stále se na mě usmívá, ale nic neříká. Opakuji svou žádost s jistým důrazem.

 „Co je to za řeči o mistrech a žácích? Všechny tyto rozdíly existují jen z hlediska žáka. Pro toho, kdo realizoval své pravé jáství, neexistuje mistr ani žák. Ten hledí na všechny stejně.“

Nejasně si uvědomuji, že je to první odmítnutí a ačkoli naléhám dál, i když jiným způsobem, Mahariši odmítá odpovědět. Ale nakonec přece jen řekne: „Musíte nalézt učitele v sobě, ve svém vlastním duchovním Já. Musíte se dívat na jeho tělo stejným způsobem jako se na ně dívá on; tělo není jeho pravým Já.“

Začíná mi docházet, že Maharišiho nepřiměji k přímé kladné odpovědi, a že tu odpověď, kterou hledám, musím nalézt jiným způsobem, nepochybně způsobem jemným a tajuplným, který on naznačuje. A tak se vzdávám a náš hovor se stáčí na vnější a hmotnou stránku mé návštěvy.

Trávím odpoledne přípravami na prodloužený pobyt.

 

 

Potom jdu do haly, pokloním se před Maharišim a tiše usedám na zkřížených nohou. Chvíli mohu číst nebo psát, dát se do rozhovoru s druhými muži, tázat se Maharišiho na některé problémy, nebo se na hodinu ponořit do meditace způsobem, který mi mudrc naznačil; ačkoli dobou určenou výhradně pro meditace v hale jsou obvykle večery. Ale ať dělám cokoli, postupně si uvědomuji každým okamžikem tajemnou atmosféru místa, blahodárné vyzařování, které mnou neustále proniká. Pouhá přítomnost Maharišiho přináší nepopsatelný klid, i když v jeho blízkosti pouze sedím. Bedlivým pozorováním a analýzami docházím časem k jistotě, že vzniká vzájemné prolínání vlivu, kdykoli jsme blízko sebe. To je záležitost velice křehká, ale naprosto jasná.

V jedenáct hodin se vracím do chaty na oběd, chvíli odpočívám, a pak zpátky do haly, abych opakoval svůj ranní program. Meditace a rozhovory někdy vyměním za procházku krajinou nebo výlet do malého městečka, kde mě láká průzkum rozlehlého chrámu.

Čas od času mě po obědě neočekávaně navštěvuje v mé chatě Mahariši. Využívám příležitosti položit mu další otázky, které trpělivě zodpovídá jadrnými epigramatickými výrazy, které jsou natolik zestručněné, že zřídka tvoří úplné věty. Když mu ale jednoho dne předkládám nový problém, neodpovídá. Namísto toho hledí ven, k horám pokrytým džunglí, která se táhne na obzoru; a zůstává bez hnutí. Minuty plynou, ale jeho oči jsou stále upřeny, vzdálené přítomnosti. Nejsem schopen rozeznat, zdali je jeho pozornost zaměřena na nějakou neviditelnou psychickou bytost v dálce nebo je obrácena do nitra. Zprvu se domnívám, že mne neslyšel, ale v napjatém tichu, které následuje a které nemohu a ani nechci přerušit, mě začíná naplňovat posvátnou úctou jakási síla, větší než moje racionalistická mysl a nakonec mě zcela překonává.

A v tomto okamžiku úžasu začínám chápat, že všechny mé otázky jsou tahy v nekonečné hře, že je to hra myšlenek, které ve svém rozsahu nemají hranice; že kdesi ve mně existuje studna jistoty, která mi může poskytnout veškeré vody pravdy, které žádám; a že bude lépe přestat se ptát a pokusit se realizovat ohromné možnosti své vlastní duchovní přirozenosti. A tak dál mlčím a čekám.

Téměř půl hodiny setrvávají oči Maharišiho v přímém, pevném a nehnutém pohledu přímo před sebe. Zdá se, jako by na mě zapomněl, ale jsem si dokonale vědom, že jemné pochopení, které mne náhle zahalilo, není nic jiného, než šířící se vlnění telepatického vyzařování tohoto tajemného muže, kterého nic nemůže vyrušit z klidu.

Při jiné návštěvě mě nachází v pesimistické náladě. Vypráví mi o nádherném cíli, který očekává toho, kdo půjde cestou, kterou on ukazuje.

 „Ale Mahariši, tato stezka je plná obtíží a já jsem si vědom všech svých slabostí,“ přiznávám se.

„To je ta nejjistější cesta, jak si vše ztížit,“ odpovídá nezměněně, „toto zatěžování vlastní mysli strachem z neúspěchu a z myšlenky, že zklameme a nedokážeme to.“

„Avšak co když je to přece pravda?“ trvám na svém.

„Není to pravda. Největším omylem člověka je věřit, že je svou přirozeností zlý, svou přirozeností slabý. Každý člověk je ve své skutečné přirozenosti božský a silný. Co je slabé a špatné, jsou jeho zvyky, jeho touhy a myšlenky, ale ne on sám.“

Jeho slova přicházejí jako posilující lék. Osvěžují mě a inspirují. Ze rtů jiného člověka, od nějaké nevyspělé duše, bych je tvrdošíjně odmítal přijmout a přikládat jim takovou hodnotu. Ale vnitřní hlas mě ujišťuje, že mudrc mluví z hloubi vznešené a ryzí duchovní zkušenosti a ne jako nějaký profesor, který se postavil na chůdy chabé spekulace.

Jindy, když hovoříme o Západu, odpovídám ironicky:

 „Pro vás je snadné získávat a udržovat si duchovní klid v tomto útulku v džungli, kde neexistuje nic, co by vás rušilo nebo zneklidňovalo.“

„V okamžiku, kdy je dosaženo cíle, když znáte Poznávajícího, není žádný rozdíl mezi životem v nějakém domě v Londýně a v osamocenosti džungle,“ přichází klidná odpověď na mé postesknutí.

A jednou kritizuji Indy, že zanedbávají materiální vývoj. K mému překvapení Mahariši obvinění upřímně přijímá.

„To je pravda. Jsme zaostalý národ. Jsme však národem s malými potřebami. Naše společnost potřebuje pokrok, ale my se spokojíme s méně věcmi než lidé u vás. Proto naše zaostalost neznamená, že jsme méně šťastni.“

 

 

 

 

Astro-Aura, cesty sebepoznání © 1998-2019

Vytvořeno službou Webnode