Tajemství oráče Isidora

17.06.2011 11:49

 

KAREL BAZAL

PAMĚTI PLANÉ RŮŽE

 - POVĚSTI SEDLČANSKA

(vydalo knihkupectví A. Podzimka v Sedlci-Prčici v roce 1993 jako svou 1. publikaci v nákladu 2 000 kusů)

 

TAJEMSTVÍ ORÁČE ISIDORA

(Str. 114)

 

Mezi Prčící a Přestavlky stála v polích osamělá socha. Lidé o ní vypravují tuto pověst.

   Za starých časů sloužil v milhostickém dvoře oráč jménem Isidor. Každého rána, když zvonili do kostela, zanechal rozdělané práce a spěchal na mši. Přesto však nikdo neodvedl vrchnosti tolik práce co on. Šafář ho proto dával ostatním za příklad. To zapříčinilo nevůli mezi ním a dvorskými pacholky. Ti mu pak strojili úklady.

   Když jednou oral nedaleko vsi a zase nechal potah i s pluhem stát na poli, rozzlobili se čeledíni nad obvyklou míru.

   „Pohleďte, Isidor zase odešel a my máme dřít do úpadu,“ zavrčel zlostně starý volák.

   „Pravda! A potah nechal zase bez dozoru,“ přitalak pacholek. „To kdyby udělal druhý, tak by ho šafář rovnou přetáhl holí.“

   „Pojďme za správcem!“ navrhl další. A šli.

   „Ani tomu nemohu uvěřit, co mi tady povídáte,“ kroutil nedůvěřivě hlavou správce, když je vyslechl.

 „Je to svatá pravda, milostpane,“ dušoval se volák.

   „Nu ale šafář si Isidora nemůže vynachválit.“

   „Právě. A nám nasazuje psí hlavu,“ stál na svém volák.

   „Dobrá, zítra uvidíme. Přesvědčím se sám,“ rozhodl správce.

 

   Jakmile nazítří zvonili na mši, vyrazil z dvorské brány správce následovaný šafářem. Když přišli na pole, kde měl Isidor orat, zůstali stát v úžasu.

   Za pluhem kráčel velebně anděl v dlouhé bílé říze a laskavými slovy pobízel koně. Ti zrovna běželi a na poli přibývala brázda za brázdou.

   Po chvíli se správce dotkl šafářovy ruky a mlčky ukázal ke dvoru. Tiše se z pole vytratili. Od té doby měli Isidora ve veliké úctě a vážnosti.

   Když se o příhodě doslechla vrchnost, dala na místě postavit sochu oráčova patrona svatého Isidora.

 

 

 

Přispěl(a): jj

 

 

Astro-Aura, cesty sebepoznání © 1998-2018

Vytvořeno službou Webnode